rekreační oblast pro vyznavače zimních sportů v Krkonoších | 850 m.n.m.
Průřez dějinami města Carlsfeld
Narozdíl od sousedních obcí patří Carlsfeld mezi jedny z nejmladších obcí v západní části Krušných hor. Carlsfeld vděčí za své založení saskému kurfiřtovi Johannu Georgovi II., který dal v roce 1679 urozenému pánu radnímu Veitu Hansi Schnorrovi von Carolsfeld (v roce 1687 povýšen do šlechtického stavu) k dispozici obrovskou lesní plochu na vybudování hamru - kovářských dílen.
V té době patřil tento hamr v Carlsfeldu k největším v Sasku. Kovárna se sestávala ze dvou vysokých pecí , jedné slévárny, jedné zkujňovací výhně, jednoho hamru pro výrobu plechu, jednoho hamru pro výrobu tyčového železa a jedné cínovny pro cínování plechů.
Pán hamru Veit Hans Schnorr von Carolsfeld byl pokládán za člověka prozíravého, obezřetného, za člověka, plného elánu a energie. Byl to znalec svého oboru, co si zamanul, to se podařilo, a tak rychle zbohatnul. Lidé mu začali říkat „reiche Schnorr“- boháč Schnorr.
Prvním stavením v Carlsfeldu byl dům urozeného pána Schnorra. Než byl v Carlsfeldu postaven první kostel, byl jeho dům místem konání bohoslužeb a zádušních mší.
Pan Schnorr nechal pro své dělníky postavit mlýn, sladovnu a pivovar. Jelikož vlastnil pekařské a jateční právo, dále pak právo vařit a stáčet pivo, začal provozovat hostinec „Grüner Baum“- “Zelený strom”.
V nejkratší době bylo v Carlsfeldu postaveno 50 činžovních domů. Jako první byl v roce 1680 postaven dům pána hamru (pozdější vrchní fořtovna a činžovní dům). Ve velkém sále panského domu se konaly první bohoslužby pro kováře „hamerníky“. Cesta faráře z Carlsfeldu do Schönheide byla ale obtížná, jelikož v této oblasti byly tuhé a dlouhé zimy se spoustou sněhu. Proto se Schnorr von Carlsfeld bez váhání rozhodl postavit z vlastních peněz kostel, farní dům a školu.
Tak vznikl v letech 1684-1688 ve středu obce kostel podle návrhu Wolfa Caspara von Klengel. Také George Bähr, stavitel pozdější Frauenkirche v Drážďanech, který se prý spolupodílel na zdejší stavbě kostela.
Kostel je nejstarší sakrální kruhový kostel v Sasku. Oltář s vyřezávanými figurínami v životní velikosti patří k nejcennějším uměleckým dílům období vrcholného baroka v Německu. Kazatelnu a varhanní kůr vytvořil sochař Johann Heinricha Böhme ze Schneebergu.
Do oltářního obrazu jsou zakomponovány podobizny zakladatele kostela a jeho choti. Tyto obrazy jsou zakryty posuvnými dřevěnými dveřmi, které se otevírají jednou v roce o posvícenské pouti.
V roce 1683 koupil Schnorr von Carlsfeld tuto sklářskou huť „Weitersglashütte“ (založení v roce 1624), ve které se v té době vyráběla jednoduchá okenní skla, pivní a vinné sklenice, sklo pro laboratoře a lékárny. Pod vedením pána Schorra se začalo s výrobou barevných kostelních oken.
V roce 1739 huť shořela. Po požáru byla hut znovu postavena a kolem roku 1750 začala výroba zelené sklo a později jednoduchého českého tabulového skla.
1688 - rok založení první školy v Carlsfeldu.
V roce 1711 byl Veit Hans Schnorr von Carlsfeld jediným dodavatelem kaolínu z Aue pro porcelánovou manufakturu v městě Meißen (Míšen). 26. ledna 1715 zemřel Veit Hans Schnorr von Carolsfeld. Na jeho „poslední cestě“ na hřbitov ve Schneebergu ho doprovázelo 400 horníků.
Na začátku 19. století ještě stále dodával hamr z Carlsfeldu surové železo pro devět místních kovářských a podkovářských dílen, dílen na výrobu jehel, napínáčků, cvočků. V roce 1820 došlo k zaplavení trhu anglickým válcovacím strojem na válcování a tváření plechu. To znamenalo konec pro Carlsfeldský hamr a hamry v celém Krušnohoří. V této době měl Carlsfeld 958 obyvatel (v roce 1855 žilo v sousedním Aue pouze 711 obyvatel).
Po uzavření carlsfeldského hamru se Carlsfeld stal střediskem sklářů. Kolem roku 1829 se zde začaly vyrábět nástěnné a nádražní hodiny. Tato produkce ale neměla dlouhé trvání.
V roce 1848 vznikla na základě rozhodnutí saského státu v OT Wilzschmühle zde pila na zpracování dřevat.
V roce 1840 vznikla v Carlsfeldu další sklářská huť. Jejím zakladatelem se stal továrník Karl Friedrich Hermann Rockstroh. V roce 1870 ji převzal Arno von Vultejus, který ji rošířil o druhou sklárnu s další pecí. Začaly se vyrábět lepší výrobky. Zvětšily se i prostory dílen na výrobu broušeného skla. Vyráběly se tu hlavně lahvičky na inkoust, lékárenské sklo …. atd. Práci zde našlo 80 dělníků.
Dalším majitelem se v roce 1887 stal L. Friedrich. Místo topení dřevem bylo zavedeno topení plynové. Brusírna se take značně rozšířila a při práci se používalo páry. Proto se také zvýšil i počet pracovníků na 200 osob. Začal se vyrábět nový sortiment zboží: voňavkové lahvičky na parfém, dózy na krémy a chemicko-technické výrobky. Vynikajícím speciálním produktem se staly výrobky z mléčného skla.
Po celém světě je znám „Odol“. Miliony kusů těchto lahviček pro ústní vodu již opustilo bránu této továrny.
V roce 1890 žilo v Carlsfeldu 1628 obyvatel.
V roce 1854 začal v Carlsfeldu A. Friedrich Zimmermann vyrábět, podle vídeňských vzorů z roku 1829, různé druhy harmonik.
Zimmermannova továrna se nacházela v domě na hlavní ulici č.45., „Hauptstr.45“. Tato továrna na výrobu známých bandoneonů a jiných druhů harmonik se proslavila daleko za hranicemi Německa.
Po vystěhování jeho synů do Ameriky, prodal v roce 1864 A. Friedrich Zimmermann svou továrnu kupci E. Louis Arnold (Sig. ELA).
Pod novým vedením zvýšení produkce E. Louis Arnold velmi rychle. Během stavby nové školy v letech 1888-89 se továrna musela přestěhovat do prostor staré školy.
V důsledku rozvoje průmyslu založil v roce 1910 Alfred Arnold (Sig. AA) další továrnu na výrobu harmonik. Tak vznikla nová moderní tovární budova. Hudební nástroje získávaly díky dobré kvalitě a vynikajícímu zvuku stále více a více zákazníků.
V některých letech činil vývoz do zahraničí až 90% výroby. Především v zemích Jižní a Střední Ameriky, zvláště v Argentině, udávají dodnes tyto hudební nástroje při tangu tón.
V roce 1895 vznikla v Carlsfeldu výšivkářská dílna „Viktor Sommer“. Zpočátku se vyráběly okraje pro límečky, obruby na pásky, lemování ke kloboukům a další výšivkářské produkty pro textilní průmysl. Později se přešlo na výrobu polštářů, dek a dekorativních závěsů.
K výraznému usnadnění dopravy surovin a vyrobeného zboží přispěla výstavba úzkokolejky Wilkau-Haßlau-Schönheide-Carlsfeld (v letech 1896-1897 - stavba železnice v Carlsfeldu).
V roce 1907 byla stávající sklářská huť rozšířena o třetí sklářskou dílnu s provozní pecí. Zvýšil se i počet sklářů na 270 osob. Kromě páry se začala využívat I elektřina, kterou si továrna sama vyráběla. Roční produkce činila přes 18 miliónů kusů výrobků.
Počet odběratelů z celé Evropy se rozrostl o další příznivce v Brazílii, Argentině, Mexiku a Indii. Sortiment výrobků se skládal z více než 4000 druhů různých lahviček na parfémy. Továrna zaměstnávala i další odborníky – kresliče a návrháře modelů. Měla nejmodernější přístroje a zařízení, např. lisovací stroje, tlakovzdušné zařízení atd. Přičleněna byla strojní dílna pro pořizování licích forem, pracovního náčiní a dalšího nářadí. Ještě jednou došlo k rozšíření brusírny. Sklárna měla i vlastní zdravotní pojištění, spořitelnu a dělnické kolonie.
Mezitím ohlásila sklářská huť ve Weitersglashütte bankrot. V roce 1913 ji koupila sklárna v Carlsfeldu. Tato filiálka carlsfeldské sklářské huti zrušila výrobu tabulového skla a zaměřila se pouze na výrobu dutého skla.
Carlsfeld se postupem času rozvinul v průmyslové středisko. Výstavbou hlavní třídy, pošty, nové školy, obchodů, obecního úřadu a dvoupatrových, činžovních domů v centru dostávala obec městský charakter. Již na přelomu století byl Carlsfeld nazýván idylickou krajinou, vyhledávanou milovníky přírody. Díky své poloze a zaručenému výskytu sněhu v zimě byl Carlsfeld již v minulosti rájem pro vyznavače zimních sportů.
V roce 1894 si kantor kůru, učitel Götz nechal vyrobit jeden pár sněžnic. Později se tyto sněžnice staly oblíbeným sportovním „náčiním“ místní mládeže.
V roce 1897 se konala první slavnost snežnic „Schneeschuhfest“ a v roce 1900 se o těchto carlsfeldských závodech v běhu na lyžnicích (120 účastníků) mluvilo i ve vzdáleném Berlíně.
První mezinárodní sportovní slavnost ve skocích na lyžích se konala v roce 1913.
7. srpna 1908 postihla Carlsfeld největší povodeň. Po vytrvalém, třídenním dešti se klidný potok Wilzschbach proměnil v dravou řeku, která poškodila několik domů.
Pro budoucí regulaci zásobování vodou a ochranu před povodněmi byla schválena stavba přehrady.
Osm domů ve Weiterswiese bylo zbořeno. V letech 1926-1929 se na tomto místě budovala přehradní hráz.
Přehradní hráz Weiterswiese je nejvýše položená vodní nádrž v Sasku (kóta koruny hráze je v nadmořské výšce 301 m n. m., stálý objem nádrže 300 000 013 m³).
Během první světové války (1914-1918) bylo mnoho závodů zavřeno. Jen některým z nich (při menším počtu dělníků) se podařilo udržet „nad hladinou“. Výroba se snížila, mezi obyvatelstvem zavládla veliká zaměstnanost. Inflace roku 1923 a světová hospodářská krize v letech 1929-1932 přinesla pracujícím Carlsfeldu novou bídu. Ze žebráckého výdělku z týdenní práce zbylo s bídou na nákup hrudky margarínu, 2,5 kil brambor nebo dvou vajíček. Mnoho rodin zchudlo. Otcové rodin museli jít pěšky na pracovní úřad do Eibenstocku pro „razítko“ (stempeln). Tento razítkový příděl tzv. „Stempelgeld“ činil 4 marky pro rodinu na celý týden. Cesta z Carlsfeldu do Eibenstocku byla dlouhá 8 km. Stejná trasa 8 km se musela ujít i zpět.
Po první světové válce se provoz sklářské huti „Weitersglashütte“ zastavil. V roce 1930 se ve všech dílnách zavedly poloautomaty - to znamenalo konec tradiční, ruční výroby foukaného skla. V roce 1933 se začala poprvé používat sklářská metoda tavení ve vanové peci pro výrobu tekutého vodního skla.
Sotva došlo ke zlepšení hospodářská situace podniků, vypukla druhá světova válka. Rok 1939 přinesl opětovné snížení výroby.
Místní odvětví, která se nezaměřovala na válečnou výrobu, byla více a více omezována. Muži a ženy byli povinně nasazeni na práce ve zbrojním průmyslu po celém Schwarzenbergském kraji, dokonce až v městech Dessau a Lipsko. Chlapci a děvčata museli povinně na výpomoc do hospodářství, muži museli povinně do wehrmachtu. V roce 1941 byli francouzští a sovětští váleční zajatci nasazeni na nucené práce na pile. Zásobování obyvatelstva bylo naprosto nedostačující. Dokonce i během posledních dnů války muselo nouzově přistát letadlo s potravinami pro místní obyvatele (za zdejším, starým fotbalovým hřištěm).
Po skončení druhé světové války a po rozdělení Německa, začal v obci vznikem sovětsko-německé akciové společnosti „SDAG-Wismut“ nový život. Stovky horníků se přistěhovalo do Carlsfeldu a našlo zde dlouhodobé zaměstnání. Místní závody začaly opět vyrábět.
Vedení dřívější politické strany SED vyzvalo místní malorolníky ke kolektivizaci. Vzniklé „LPG“- JZD (Jednotné zemědělské družstvo) postavilo v roce 1952 společnou velkodrůbežárnu, v roce 1954 vepřín a v roce 1958 kravín pro chov 65 kusů hovězího dobytka.
Podnik na výrobu bandoneonů „Louis Arnold“ byl znárodněn. V roce 1959 došlo k jeho sloučení s národním podnikem na výrobu harmonik v Klingenthalu „VEB Klingenthaler-Harmonikawerk“. V roce 1964 byl tento pobočný závod v Carlsfeldu zavřen.
V roce 1964 bylo v Carlsfeldu zavedeno zcela nové odvětví průmyslu - produkce náhradních čerpadlových dílů do dieselových motorů v národním podniku „VEB Einspritzpumpenteilewerk“ ve Wolfspfütz. Na začátku se vyrábělo v prostorách dřívější továrny na výrobu bandoneonů „Louis Arnold“. Z vyučených stavitelů akordeonů, mistrů svého řemesla, se stali soustružníci, brusiči a zámečníci.
V roce 1965 se dostal národní podnik „VEB Einspritzpumpenteilewerk“ pod nové vedení – vedení národního podniku v Reichenbachu „VEB Renak-Werke Reichenbach“ (Naben und Kupplungswerke – podnik na výrobu strojních součástek – „ pero-vsazený klín“ pro kola a spojek). Pracovní podmínky v těchto uzkých prostorách byly pro výrobu nevhodné, a proto se v roce 1980-81 začalo s výstavbou nové tovární haly.
Díky investice ve výši 90 miliónů východních marek vznikly v roce 1986 další tovární haly a kotelna s komínem o výšce 50 metrů. Přes četné protesty a demonstrace občanů proti této výtavbě, která hyzdila obraz místní krajiny, se nepodařilo stavbě zabránit.
V roce 1988 začala produkce v nových továrních halách, které byly vybaveny moderní technikou. Bylo zde zaměstnáno 285 pracujících, což činilo 60-70% pracujícího obyvatelstva v Carlsfeldu.
Výšivkářský závod „Viktor Sommer“ a sklárna v Carlsfeldu byly v roce 1972 také zestátněny. Z hospodářských důvodů se carlsfeldská sklárna (již v roce 1973) stala součástí národního podniku a skláren „Glaswerk“ v Olbernhau.
29.10.1979 se v této nové carlsfeldské továrně s moderní výrobní halou vyrábět ohýbané technické sklo. Továrna měla i vlastní administrativní budovu. Již během krátké doby se dekorativní mísy, talíře a podnosy z místní produkce staly velice žádaným zbožím.
Závod vyráběl z větší části na export pro východní i západní zahraniční trhy, dokonce i pro Ameriku. Jen na domácím trhu bylo tohoto zboží naprostý nedostatek. .
Po pádu vnitroněmeckých hranic a znovusjednocení Německa se v lednu 1990 bývalý starosta Olaf Berlin vzdal své funkce. Od února roku 1990 převzala vedení obce čestná rada, složená z osmi místních občanů.
Zrušením STB „Stasi“ v březnu 1990 byly stavební objekty vráceny do rukou obce Carlsfeldu. Sklárna a výšivkářský závod byly znova privatizovány.
Podnik „Renak“ byl pro nedostatek poptávky uzavřen. Budovy převzal fond národního majetku. Od 27.10.1993 využívají zdejší prostory obchodníci s ovocem a zeleninou a výrobce potravinářské techniky.
Titul "státně uznávané rekreační středisko" získal Carlsfeld 01.10.1987.
Dne 7. března 1992 byl založen Spolek pro rozvoj turistického ruchu v Carlsfeldu. Spolek organizuje různé turistické akce např. tradiční carlsfeldský maškarní karneval na lyžích, každý rok posvícenskou pouť a v říjnu festival hráčů na bandoneon.
10. října 1996 byl Carlsfeld z rozhodnutí občanů přičleněn k městu Eibenstock.