Bandoneon

Po vynálezu foukací harmoniky v letech 1822 - 1824 Christianem Friedrichem Busch-mannem, si Angličan Charles Wheatstone nechal v roce 1829 patentovat hudební nástroj, jakýsi druh knoflíkové tahací harmoniky - akordeonu s šestibokým tělem. Tento hudební nástroj dostal označení "koncertina".

Německou verzi koncertiny se čtyřbokým tělem sestrojil v letech 1835 až 1840 Carl Friedrich Uhlig. V roce 1846 vyvinul učitel hudby, Heinrich Band z Krefeldu, nové seřazení tónů a pojmenoval tento nástroj "bandoneon".

V roce 1854 začali Carl Friedrich Zimmermann a jeho bratři vyrábět tyto hudební nástroje. V roce 1864 se vystěhovali do Ameriky a předali svou továrnu dřívějšímu dílenskému mistrovi Ernstu-Louisi Arnoldovi. Pod názvem "ELA" se zde dále vyráběly velmi kvalitní nástroje, které se vyváželi do celého světa. Potomci pokračovaly ve výrobě bandoneonu pod značkou "AA", iniciály jména Alfred Arnold. V roce 1924 vyráběl Arnold německou verzi bandoneonu tzv."Deutsche Einheitsbandonion" a pro vývoz do jižní Ameriky bandoneon s tzv. rýnskou stupnicí - "die rheinische Tonlage".

Bandoneon je druh knoflíkové tahací harmoniky. Je to hudební nástroj, u něhož jsou zdrojem zvuku kovové jazýčky, rozechvívané proudem vzduchu. Ten je získáván pohybem měchu.

Kovové jazýčky jsou na jednom konci upevněny na destičku, na druhém konci jsou rozechvívány proudem vzduchu. Přímo pod jazýčkem leží vzduchový kanálek, který má stejnou velikost a tvar jako jazýček. Vzduch, proudící tímto kanálkem, rozkmitá jazýček. Diky souhře do kanálku proudiciho vzduchu a chvění jazýčku vzniká tón. Velikost jazýčku a otvoru destičky určuje polohu tónu.